Článek: Zadavatel terapie

Nemocný jako zadavatel

V tomto případě terapii zadává nemocný sám. Jedná se o nejjednodušší kontext. Nemocný přichází za terapeutem sám, z vlastní potřeby, s objednávkou a konkrétní představou, co by se mělo stát, co by chtěl změnit, o čem by chtěl mluvit. Terapeut s tímto následovně pracuje.

Rodina jako zadavatel

Se žádostí o terapii přichází rodina. Ve většině případů se jedná o témata komunikace s nemocným. Zda říci či ne to, co se dozvěděli od lékaře a jak s tím dále pracovat. V těchto případech je pro terapeutickou práci podstatné rozlišit, že i když se jedná v rozhovoru o nemocného, skutečným klientem je rodina a terapeut pracuje rodinně terapeuticky.

Nemocnice jako zadavatel

Nemocnice si objednává terapeuta, aby prováděl psychoterapii u nemocných, u kterých bude tato péče potřeba. Domlouvá se s terapeutem, jakým způsobem budou vybráni nemocní k terapii a kdo určí míru potřeby terapie.

Z pohledu systemické psychoterapie je užitečné, aby zadavatelem terapie v nemocnici mohl být kdokoliv, kdo má potřebu k terapeutického rozhovoru. Terapeutické rozhovory by se neměly dít pouze na základě diagnózy a předešlého lékařského doporučení. Snahou je, aby terapeut pracoval s celým systémem „zdravotníci-nemocný-rodina“, slyšel jednotlivé objednávky a na základě nich pak postupoval k tomu, kdo je klientem.

V některých případech se může stát, že zdravotnický pracovník vnímá problém ve vztahu s nemocným a řešení vidí ve změně na straně nemocného. Terapeut pak může pracovat ne s nemocným, ale s tím, kdo problém označuje a nabízet pomoc pro zdravotníky formou supervize. Z toho vyplývá, že pokud lékař nebo sestra terapii pro pacienta z nějakého důvodu doporučí a na základě rozhovoru s terapeutem se domluví o vhodnosti terapie, může být nakonec zadavatel terapie sám nemocný. Tato situace je prakticky popsána v kazuistice.